V neklidné době napoleonských válek ztratilo české sklo své pozice na světových trzích, odkud je vytlačilo precizně broušené olovnaté sklo anglické. Výrobky z Britských ostrovů dokonale vyhovovaly empírovému požadavku, podle něhož se mělo sklo podobat diamantu. Až po roce 1820, s nástupem biedermeieru, jenž nalezl zálibu v barvách, se Čechy znovu staly, díky vynalézavosti a pružnosti řemeslníků a obchodníků, sklářskou velmocí. V průběhu druhé poloviny 19. století se v českém sklářství postupně prosazovaly druhé rokoko, neobaroko a neorenesance, v poslední třetině století pak sklo ve stylu třetího rokoka. Patrná je rovněž inspirace antikou a orientem. Sklo se v 19. století s oblibou dekorovalo též rytinou. České sklo nabízí v tomto období téměř nejdokonalejší ukázky ryteckého řemesla vůbec.