Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou

Přepis

K výrobě bižuterie se však nepoužívaly pouze skleněné polotovary. V jabloneckém průmyslu se běžně, i když v menší míře, používaly také papír, dřevo, jádra ořechů „kamenáčů“, rohovina či perleť. Ve třetí čtvrtině 19. století se však začaly vedle těchto pravých materiálů prosazovat i jejich imitace, z nichž nejvýznamnější skupinu tvořily plastické hmoty. V období po roce 1918 se již bižuterie z umělých hmot stala velmi významnou součástí kovové bižuterie. Jako první se v Jablonci začal roku 1879 opracovávat celuloid. Ještě před první světovou válkou rozkvetl obchod s touto bižuterií pro exotické trhy. Celuloid se zpočátku opracovával z bloků, později z tenkých desek, a nakonec z tyčí a trubiček jako v případě polotovarů pro skleněnou bižuterii. Celuloid byl však hořlavý. Po válce se proto začal užívat „nehořlavý celuloid“ – trolit. Prodával se ve formě zrníček, tyčinek, trubiček a destiček ve všech barvách duhy. Na bázi celuloidu vznikl již před rokem 1910 cellon, z něhož se vyráběly hračky, lampová stínítka apod. Po roce 1918 se běžně užívaly též další plastické hmoty – zejména umělá rohovina (galalit), dále umělá pryskyřice (Prystall), erinoid, bakelit nebo trolitul. Bižuterie z plastických hmot je i dnes běžnou součástí nabídky místních bižuterních výrobců. Jedním z nejpopulárnějších výrobků byla od počátku osmdesátých let 20. století i legendární „céčka“, zhotovovaná tehdy v Jablonci výrobním družstvem Maják.